Životopis

Prof. ThDr. Alois Musil, dr. h. c.
(30. 6. 1868–12. 4. 1944)

Papežský prelát, biblista, orientalista, cestovatel a spisovatel.

Světlo světa spatřil v Rychtářově, moravské vsi poblíž Vyškova, jako nejstarší z pěti dětí. Během gymnaziálních studií, která absolvoval v Kroměříži, Brně a Vysokém Mýtě, se rozhodl ulehčit své rodině materiální strádání na zadluženém statku a vstoupit do teologického semináře. V roce 1891 složil s vynikajícími výsledky závěrečné zkoušky a byl vysvěcen na kněze. Ihned poté byl církví odeslán jako katecheta (učitel náboženství) a kooperátor (pomocný kněz) na farnost v Moravské Ostravě. Při této časově velmi náročné práci přesto dokázal po nocích studovat ve snaze zvýšit si vzdělání. V roce 1895 byl v Olomouci promován doktorem teologie.

V průběhu doktorských studií se dozvěděl, že francouzští dominikáni otevřeli v Jeruzalémě školu pro biblická studia École biblique. Od svého bývalého učitele arcibiskupa Theodora Kohna si vyprosil souhlas ke studiu a malé stipendium. V listopadu 1895 odcestoval poprvé do Orientu, s cílem proniknout v autentickém prostředí do samotných základů křesťanství. Krátce po příjezdu do Jeruzaléma se počátkem února 1896 vydal se školní výpravou do Egypta. Expedice se vracela zpět po hypotetické trase Exodu přes klášter svaté Kateřiny na Sinaji. Musil si později stěžoval, že byla pojata příliš turisticky, ale z dochovaných pramenů vyplývá, že byl cestováním nadšen. Školní výprava rozhodně poskytla důležitý impuls a mladý badatel začal sám vyjíždět na krátké cesty do bližšího i vzdálenějšího okolí. Pln cestovatelského nadšení se hned o prázdninách v roce 1896 vydal za řeku Jordán, aby prozkoumal kraje druhé části Exodu.

V únoru 1897 Musil změnil své působiště a pokračoval ve studiu mezi jezuity na Université St. Joseph v Bejrútu, kde nalezl větší pochopení pedagogů a kolegiálnější atmosféru. Jeruzalémští dominikáni ale Musilův přestup na konkurenční ústav nesli velice těžce a vylíčili bývalého studenta v nepříznivém světle v dopise arcibiskupovi Kohnovi. Ten Musila z Bejrútu neodvolal jen díky zákroku jezuitského provinciála, zastavil však mladému rebelovi veškerou finanční podporu.

Zoufalý Musil se obrátil s prosbou o pomoc na sekretáře České akademie věd a umění v Praze prof. Rudolfa Dvořáka, kam ho odkázal jeden z jeho dosavadních mecenášů František Ladislav Rieger, a na orientalistu prof. Davida Heinricha Müllera do Vídně. Získané prostředky Musilovi umožnily pokračovat ve studiu a cestovat po Arábii. Pro Musila začalo období výzkumných výprav korunovaných významnými objevy. Stal se spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů. Přivážel si stovky okopírovaných nabatejských a řeckých nápisů, náčrtků, fotografií, ale i množství biblistických, topografických, etnografických a botanických poznatků. Na druhou stranu také podlomené zdraví – malárii a spoustu šrámů z opakovaných, životu nebezpečných loupežných přepadení a bitek s arabskými kočovníky.

Na nejdůležitější výpravu své kariéry, na níž chtěl především doplnit své kartografické záznamy, vyrazil rok po odchodu do Bejrútu – v březnu 1898. Ve spojení s beduíny kmene Banú Sachr postupně navštěvoval umajjovské pouštní zámky at-Túba, al-Mušatta, al-Muwaqqar a al-Charána. Z vyprávění beduínů se Musil již dříve dověděl o dosud neprobádaném zámku Qusajr ^cAmra. K němu se konečně dostal 8. června 1898 během válečného nájezdu kmene Banú Sachr, kterého se sám zúčastnil. Jejich skupina však byla záhy přepadena nájezdníky ze znepřáteleného kmene Ruwala, což Musilovi znemožnilo stavbu důkladně zdokumentovat.

Přestože napoprvé nebylo Musilovi přáno v zámečku Qusajr ^cAmra strávit potřebný čas k jeho náležitému prozkoumání, zjistil, že jeho stavba je tvořena přijímacím sálem a lázněmi. Největší překvapení však na mladého badatele čekalo uvnitř. Stěny pokrývala unikátní fresková výzdoba – ukázky řemesel, lovecké scény, mužské i obnažené ženské postavy, zvířata! Vedle jižního okna nalezly své místo tři řecky oděné ženské postavy: Historia, Skepsis a Poiésis. Hlavní obraz znázorňoval samotného chalífu na trůně. Ve stejné místnosti byli vymalováni i byzantský císař, perský král, poslední vizigótský král ve Španělsku a habešský vládce. Klenbový strop lázně byl ozdoben mistrně vyvedeným zvěrokruhem.

Další překvapení, tentokrát negativní, přišlo po návratu do Vídně v létě 1898 – vědecká obec jej označila za lháře. Islám podle tehdejších znalostí zakazoval figurální zobrazování a v dostupné literatuře nebyla žádná zmínka o podobné výzdobě chalífova obydlí. Musil byl uznávanými autoritami ocejchován jako snílek, který viděl přeludy, ba přímo jako podvodník, který snad ani v poušti nikdy nebyl. Názor o počátcích islámského výtvarného umění, přežívající v obecném povědomí dodnes, začal Musil bořit. Trvalo však dva roky, než se mu podařilo zámek i malby vyfotografovat a přivézt do Vídně důkazy. Byly to, jak napsal, dva roky „velkého mravního utrpení“, ale z podvodníka se rázem stal uznávaný vědec. Vídeňská akademie věd konečně pochopila výjimečnost Musilova objevu a na její výzvu cestoval na jaře roku 1901 k Amře potřetí, v doprovodu akademického malíře Alfonse Leopolda Mielicha, který fresky okopíroval.

V roce 1906 probíhalo upřesňování hranic mezi Egyptem spravovaným Brity a Osmanskou říší. Na Musila, který již měl mezinárodní renomé, se obrátil britský ministr zahraničí sir Edward Grey se žádostí o pomoc. Musil oběma stranám poskytl cenné informace a především obtahy své mapy, která byla těsně před vydáním.

Výsledky svých cest z přelomu 19. a 20. století publikoval ve Vídni. V roce 1906 vyšla v měřítku 1 : 300 000 na třech listech dosud nejpodrobnější mapa oblasti bývalé římské provincie Arabia Petraea, zachycující území v rozsahu 95 000 km², do velké míry korespondující s dnešním Jordánskem. Vzápětí následovala mapa Wádí Músá v měřítku 1 : 20 000, zahrnující proslulé skalní město Petra, bývalé hlavní město zmíněné provincie. V letech 1907–1908 vydal podrobný popis této oblasti, jejích památek a života místních beduínů ve čtyřech svazcích pod souhrnným názvem Arabia Petraea. Svůj nejvýznamnější objev zároveň podrobně rozebral ve výpravné dvoudílné publikaci Kusejr Amra, doplněné Mielichovými ilustracemi. V té době šlo o zcela mimořádné dílo. Císařem Františkem Josefem I. byl Musil oceněn Řádem železné koruny III. třídy.

Po úspěšném publikování svých dosavadních objevů a poznatků se Musil v letech 1908–1909 znovu vydal do Orientu, tentokrát na téměř roční cestu zaměřenou na topografický výzkum severní Arábie mezi Palestinou a Mezopotámií, spojený s výzkumem etnografickým. Žil s beduíny kmene Ruwala vedenými náčelníkem Núrím, který ho již dříve přijal za svého bratra a ustanovil ho šejchem svého kmene.

Roku 1909 Musil zároveň definitivně opustil provinciální Olomouc. Už v roce 1908 lákali Musila do Prahy rektor české Karlo-Ferdinandovy univerzity prof. Jaroslav Goll a prof. František Kordač z bohoslovecké fakulty s podporou dr. Josefa Hlávky, prezidenta České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze. Musil se však rozhodl odejít do Vídně, protože tamější univerzita mu nabízela lepší podmínky k práci na katedře pomocných věd biblických a arabštiny, a navíc z ní bylo do Rychtářova podstatně blíže než z Prahy. Musil sice odešel do Vídně za prací, ale kdykoliv to bylo možné, vracel se na rodnou hroudu a vypomáhal rodině na jejich statku.

V roce 1909 byla v Rychtářově dokončena výstavba rodinného domu, který pojmenoval Vila Músa. Její název byl odvozen od pojmenování, pod kterým byl Musil znám mezi beduíny – Músá šajch Číkí nebo častěji, podle kmene Banú Ruwala, Músá ar-Ruwajlí (Músá znamená v arabštině Mojžíš, což se mohlo vztahovat jak k zájmu Musila o starozákonní dějiny, tak představovat zkomolenou variantu jeho příjmení). Dům postupně vybavil orientálním nábytkem a zahradu i široké okolí vlastnoručně osázel stovkami ovocných stromků.

V roce 1910 byl Musil vyzván osmanskou vládou, aby zmapoval kraj podél nově vybudované Hidžázské dráhy, tj. severozápadní část dnešní Saúdské Arábie. Na této výpravě ho doprovázeli šikovatel Rudolf Thomasberger a geolog Leopold Kober. Nejdůležitější objev této expedice, který dal zapomenout na všechny útrapy, přišel nečekaně 2. července 1910. Musil si již delší čas uvědomoval, že biblická Mojžíšova hora nemůže být navzdory tradici totožná s Džabal Músá na Sinaji, dnešním cílem turistů. Na výpravě do Hidžázu náhle nabyl dojmu, že jeho pátrání je úspěšně završeno a všechny úvahy dostaly konkrétní tvar: svatou horou měla být v Mojžíšově době činná sopka Halá’ al-Badr. Tato Musilova lokalizace Mojžíšovy hory však nebyla definitivní. Ve dvacátých letech posunul hledanou horu na severozápad, do okolí oázy al-Bad^c, aniž by ji ztotožnil s konkrétním vrcholem.

V roce 1912 se vypravil na území dnešní Sýrie a Iráku jako průvodce Sixta de Bourbon-Parma, bratra arcivévodkyně a příští císařovny Zity, který si přál Musilův doprovod na lovecké výpravě. Ta se nakonec změnila ve vědeckou expedici plnou nebezpečných situací, v nichž se oba muži spřátelili. Musilovi otevřela dveře k arcivévodovi Karlovi Habsburskému a jeho manželce Zitě. I když Musilovo srdce zůstalo přes sympatie ke Karlovi a Zitě vždy české, blízké vztahy s císařským párem mu během první světové války pomohly při intervenci za „vlastizrádce“ Karla Kramáře a Aloise Rašína, za vzbouřené české námořníky v boce Kotorské a řadu krajanů, kteří díky němu nemuseli narukovat do války.

Důvěra dvora mu však přinesla novou, politickou roli. Na počátku první světové války, v letech 1914–1915 odcestoval do Orientu jako císařský dvorní rada. Cílem výpravy bylo sjednotit znesvářené arabské kmeny a pohnout je k podpoře neoblíbené osmanské vlády v boji proti Dohodě. Podobný úkol měla i mise v roce 1917, kterou absolvoval ve vojenské uniformě. Byla to jeho poslední, osmá cesta na Blízký východ.

Přechod do Prahy po rozpadu rakousko-uherské monarchie nebyl pro Musila nijak jednoduchý. Poslanec Otakar Srdínko proti němu brojil v parlamentu z pozic českého nacionalismu, objevily se útočné články v tisku kritizující ho jako habsburského lokaje apod. 21. ledna 1920 byl Musil jmenován řádným profesorem pomocných věd orientálních a moderní arabštiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Slavnostní inaugurační přednáška se konala v sále přírodovědeckého ústavu na Albertově 11. února 1920 za účasti novinářů a politiků v čele s ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Významnou roli Musil sehrál při založení Orientálního ústavu v Praze, které rovněž podpořil prezident Masaryk. Nová instituce měla být vybudována po vzoru rakouské C. K. orientální a zámořské společnosti, jejímž byl Musil významným členem.

Byl to rovněž T. G. Masaryk, který přiměl Musila, aby své celoživotní dílo, šestidílné Oriental Explorations and Studies, vydal kvůli propagaci Československa anglicky v USA. V květnu roku 1922 seznámil Masaryk Musila s průmyslníkem a mecenášem Charlesem Richardem Cranem. Masaryk i Crane chápali význam Musilova díla. Crane přispěl částkou 25 000 dolarů Americké zeměpisné společnosti, jež se vydávání šestisvazkového díla skutečně ujala. V červnu 1923 odjel Musil do USA, ale po několika měsících se přesunul do Londýna, kde pracoval až do srpna následujícího roku. Mezi Československem a USA se pohyboval až do března 1928, kdy se natrvalo vrátil domů. V letech 1926–1928 v New Yorku vyšlo Musilovo souhrnné dílo: šest knih a tři mapy.

Alois Musil byl český vědec, který získal mezinárodní věhlas. V roce 1911 se stal čestným členem Dánské královské zeměpisné společnosti. Jako dosud jediný Čech obdržel 21. února 1928 zlatou medaili Charlese P. Dalyho a byl zapsán na desku cti v čestné síni Americké zeměpisné společnosti.

Po návratu ze zámoří se Musil v Československu zapojil do pedagogické a publikační činnosti. V letech 1929–1932 vydal osm populárně psaných cestopisů a od roku 1934 začala vycházet jeho dvanáctidílná hospodářsko-politická řada Dnešní Orient. Když armáda zřídila v blízkosti Rychtářova dělostřeleckou střelnici, přišel o klidné prostředí na odpočinek i práci. Na sklonku života proto začal shánět místo, kde by se usadil.

Na jaře 1934 se dohodl se statkářem Počepickým v Kosově Hoře u Sedlčan a na jeho pozemku začal budovat nové sídlo na kopci nad vsí, podle projektu architekta Antonína Mendla. Místní truhlář dům s vyhlídkou do krajiny vybavil a v létě 1935 se do něj Musil nastěhoval. Nedořešené majetkoprávní vztahy ho však záhy vyhnaly do Posázaví, kde v té době zakoupil dva statky pro své synovce. Na podzim 1936 se z Kosovy Hory navždy odstěhoval a do konce roku 1939 žil v přízemním bytě vilového domu v Novém Dvoře u Českého Šternberku. Závěr života ale strávil na statku v nedalekých Otrybech, kde si upravil malý byt v prvním patře.

Musil sice svou přednáškovou činnost ukončil v červnu 1937, avšak i poté dále pokračoval v publikování vědeckých i populárních prací a článků. Jelikož nedokázal ani na stáří příliš odpočívat, trávil svůj čas kromě psaní i při práci na statcích svých synovců. Ještě měsíc před svou smrtí sloužil svou poslední mši svatou v otrybském kostele sv. Havla. Profesor Alois Musil zemřel v Otrybech 12. dubna 1944 a spočinul na hřbitově v Českém Šternberku po jednoduchém smutečním obřadu. V roce 1968 byly jeho ostatky v rámci oslav 100. výročí narození převezeny do rodinné hrobky v Rychtářově.

Musilovy poznatky zůstávají dodnes pro badatele nenahraditelným zdrojem informací. Jeho vědecký záběr byl obrovský a stejně rozsáhlé je i zanechané dílo. Vydal 54 knižních titulů a přes 1200 odborných i populárních článků. (Podrobnou bibliografii Aloise Musila zpracovává Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově ve spolupráci s ASAM.) Jako katolický kněz a „exponent rakousko-uherského dvora i buržoazního Československa“ byl komunistickým režimem systematicky vytěsňován z čítanek i z paměti národa. Částečné nápravy tohoto stavu se podařilo dosáhnout až od 90. let 20. století.

O svém životě napsal: „Tvořila mne poušť a životní bída, v poušti mi nepomohly ani tituly, ani řády, byl jsem odkázán jen sám na sebe a na Boha. Vědomí, že konám svou povinnost, je nejlepším uznáním a jedinou plnou odměnou.“

Podrobnější portrét v PDF.